Historie karate

 

Karate se díky čínskému původu psalo ve znacích, které doslovně vyjadřovaly "čínská ruka". Moderní mistr tohoto umění Gichin Funakoshi tyto znaky změnil tak, že že doslovně znamenají "prázdná ruka". Funakoshi zvolil tyto znaky i pro jejich význam v zenbuddhistické filozofii "stát se prázdným". Pro mistra bylo karate bojovým uměním, ale také prostředkem tvorby charakteru. 

Gichin Funakoshi napsal:
"Jako lesklý povrch zrcadla odráží vše, co je před ním a jako se tichým údolím nese i slabý zvuk, tak musí žák karate vyprázdnit ze své mysli sobectví a zkaženost při úsilí vhodně reagovat na cokoli, s čím se může střetnout. Toto je význam kara, neboli "prázdný", v karate."

Karate patří mezi nejtvrdší bojové umění, které nevyužívá k souboji zbraní. Vyvinulo se jako většina východních stylů z prapůvodního čínského chuan-fa (dnes mylně označováno za kung-fu). Největší rozvoj však karate zaznamenalo na ostrově Okinawa (dnes jeden z japonských ostrovů). Ten se v době středověkých konfliktů různých mocných japonských rodů stal centrem výcviku nejlepších bojovníků. Okinawa se stala postrachem pro panovníky a ti proto vydali na tomto ostrově zákaz nošení jakýchkoliv zbraní. Bojovníci se tedy soustředili na boj holýma rukama, popřípadě si zbraně tvořili z jednoduchých řemeslných nástrojů (nunchaku z malého cepu na obilí, tonfa z rukojeti od mlýnského kamene apod.).

Počátkem 17. století provedli Japonci invazi na ostrov Okinawa a podmanili si ho. K zákazu zbraní přidala japonská nadvláda zákaz výcviku všech bojových umění. Tím však jejich vývoj nepřímo podpořila. V této době začínají vznikat tajné bojové spolky, které se v roce 1629 spojují do tajné fronty proti okupantům. Výsledkem bylo nové bojové umění beze zbraní, pojmenované te (ruka - nejdůležitější zbraň tohoto bojového umění), později Okinawa-te.

Pro japonskou moc se bojový styl te stal obávanou hrozbou a až do konce okupace (v roce 1875 se Okinawa stává součástí Japonska) byl spojený s tajemstvím a ilegalitou. Tajné spolky však i v nastalé době míru pracují na zdokonalení válečného umění. Výcvik te byl na Okinawě legalizován až v roce 1903, kdy byl také pro svůj vynikající vliv na fyzickou kondici a zdraví cvičenců zařazen jako povinná součást tělesné výchovy na školách. Zlegalizování dostalo také bojové umění nový název. Skládal se ze tří znaků . První znak se čte kara a označuje čínskou dynastii Tchang, která stála u prapůvodních idejí tohoto bojového stylu. Druhý znak se čte te a označuje ruku, třetí znak se čte džucu a znamená umění. Celý název tedy zněl karate-džucu, tedy čínské umění ruky.

Trénink okinawského karate-džucu spočíval především v otužování úderových ploch ranami do nejrůznějších pomůcek. Podstatnou část tréninku tvořil také nácvik kata - sestavy útočných a obranných technik v nízkých postojích. V nich si karatisté zdokonalovali rychlost a přesnost provedení technik, stabilitu a dynamiku pohybu, prostorovou orientaci a pohybovou koordinaci. Protože cvičenci byli trénováni pouze na tvrdé až smrtící údery a kopy, neexistoval souboj ve dvojici. V pozdějších dobách se experimentovalo se zápasem v brnění (nazývané bogu).

Toto expandující bojové umění začalo mít velký vliv například i na systém výcviku v japonské armádě. Japonský korunní princ Hirohito sledoval exhibici v Okinawě, jež na něj udělala takový dojem, že jeho zpráva podnítila detailní studium tohoto umění v Japonsku. V roce 1922 pozval japonský ministr školství do Tokia pana Gičina Funakošiho, aby předvedl karate-džucu poprvé na japonské půdě. Funakoši do roku 1924 prosadil, aby se karate-džucu zavedlo jako povinný výcvik také do japonských škol. Brzy bylo v Japonsku více studentů karate-džucu než na Okinawě.

V roce 1936 se největší mistři karate rozhodli na změně prvního znaku. Nový znak se čte také kara a označuje výraz "prázdný". Výměna znaku měla odstranit z názvu čínský vliv (Japonsko totiž v této době vstupovalo do koloniální války s Čínou) a zdůraznit přiklánění k buddhismu. Z názvu byl také vypuštěn třetí znak a jméno bojového umění se zkrátilo na KARATE.

V Japonsku začalo vznikat mnoho různých škol karate, z nichž nejvýznamnější jsou shotokan (zakladatelem Gichin Funakoshi), godžu-rju (Čódžun Mijagi), šito-rju (Kenvo Mubani) a kyokushinkai. Zakladatelem posledního stylu byl Masutatsu Oyma - člověk, který proslavil karate po celém světě svými exhibičními zápasy s býky, kterým dokázal například holou rukou zurážet rohy. Při jednom vystoupení dokonce zabil býka holou pěstí. Oyma se považoval za neporaženého člověka, svou sílu získával extrémním tréninkem. V roce 1948 dokonce odešel na horu Kiyozumi, kde se dvacet měsíců v úplné samotě věnoval pouze tréninku karate. 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
horní řada zleva: Yasuhiro Konishi, Tatsuo Yamada
dolní řada zleva: Chojun Miyagi a Gishin Funakoshi